21.05. Hanoi a nočním vlakem do Lao Cai

Budík na 08:15 máme nastavený úplně zbytečně. Od rána se hotelem rozléhá řev vietnamčíků a do toho hned ohlušující rachot sbíječky. Hlavní sezóna končí, takže se nejpíš pustili do rekonstrukce. Jdeme dolů na snídani - luxusní Phở bò a ovoce - a hoteliérka se s krčením ramen a úsměvem omlouvá za bordel. Nic s tím stejně dělat nemůžeme, tak jen řekneme, že je to v pohodě a jdeme se pomalu balit a chystat. Batohy necháváme na recepci a rovnou nám nabízí, že se večer můžeme osprchovat. Tušíme, že to přijde vhod. Jdeme zase k jezeru, do míst, kde je hodně obchodů a restaurací. Všechno působí jinak a ještě víc ujetě než v noci. Pokračujeme na červený most a želví chrám (nebo tak něco) na ostrůvku. Všecho si důkladně prohlídneme a vyfotíme, potom je náš záměr jet k budhistickýmu chrámu. Je to kus cesty, takže nejlepší volbou se zdá být autobus za 7 tisíc na hlavu. Hned u mostu stojí rikša a mě spontánně napadá použít jiný dopravní prostředek, bez funkce mrazení. Na mapce mu ukazuju kam chceme jet a ptám se na cenu. Vypálí na mě 300k, což mi přijde oproti 14 jako moc velký nepoměr. Říkam mu, že je to moc, že maximálně za kilo a mám se k odchodu. Obratem nabízí 250, ale mě se smlouvat nechce. Smůla, jdeme na bus. Po pár krocích je slyšet z dáli volání, ale něvenuju mu nejdřív pozornost. Až po chvíli mi dojde, že to je to borec od tříkolky a nabízí 200k. Kroutím hlavou, že ne, sorry jako, ale nechci. To se opakuje ještě dvakrát a s ušlou vzdáleností se teatrálnost stupňuje. 150 tisíc, nakonec "tak jo, za sto, Vlasto!" a chlapíkovi i tak svítí oči. Lepší kilo ve vietnamský kapse než nic a turista fuč. Uděláme teda otočku a jdeme zpátky k plechové limuzíně se šlapacím pohonem. Borec má kličkování v provozu v malíku a dupe do pedálů o sto péro. Místy je to i trochu do kopce, takže u řeky už odkejveme, že tady dobrý a necháme ho tam. Šťastnej jak blecha se stovákem v kapse. J se hned nechá ukecat obsluhou na smoothie a rázem sedíme na ulici před barem. Objednáme drinky z avokáda a manga a obsluze se snažím vysvětlit, ať to udělají bez ledu. Sice trochu divně koukají, ale chápou. A obratem přinesou welcome drink - s ledem. Protože zdroj ledu je nejistý, máme trochu strach a skleničky necháme radši stát. Bar je daleko za zády a co oči nevidí, to se do sklenice nedostane. Smoothie je luxusní i bez ledu a i bez pozdějších následků. Posilněni cukrem z ovoce jdeme obhlídnout nejdřív budhistický a pak taoistický chrám. Oboje zajímavý, jen se opět pochopit míru důležitosti staveb a míst je nemožný. Jdeme na další bus, abychom se dostali zhruba do míst, kde projíždí vlak těsně mezi domy - vidět na vlastní oči to, co jsme viděli doma v dokumentu. Má to být někde mezi nádražím a mostem, což je 2km úsek. Podle mapy vytipuju místo, kde by to mohlo být a jdeme tím směrem. Nikde se to tomu ovšem nepodobá. Ptáme se všude možně, ukazujeme fotky v mobilu, ale místní kroutí hlavama, že nic. Únava už nebezpečně stoupá a trpělivost klesá. Po kolejích, ze směru, kde by už to být prostě musí, přicháží jeden Francouz. Hned ho vyzpovídáme a že prý zrovna odtud přišel. Projít se to dá, ale tráva je spíš vyšší, kamení v ní a málem šlápnul na hada. A vlak, co prý skoro nejedí zrovna přisupěl do stanice, nám za zadkem. Takže nápad, jít v jeho stopách opačným směrem v rámci pudu sebezáchovy smetu z kolejí a rozhodnu se, že místo najdeme buď bezpečnějším způspobem nebo vúbec. Uděláme čelem vzad a cestou to ješte vezmeme přes nádražní hajzlíky, které nemají daleko k těm v počátečním dějství v Trainspottingu. Začíná toho být už trochu moc, takže beru mobil s mapou do jedný ruky, J do druhý a svižně jdeme směr koleje po silnici. Provoz, lidi, motorky, auta...blázinec všude. Nakonec se nám ono místo podaří najít. Procházíme po kolejích a je to ještě vetší úlet než všechno doposud. Některý domy jsou jako velký jako garáže v Evropě, jenže plechový mají všechno, nejen vrata. U kolejí dřepí babička a myje v lavoru nádobí. J k ní jde, pozdraví a dá jí 10k. Babi se rozzáří jako slunce a my mizíme z tohodle podivnýho pidikousku planety. Stáčíme to směrem k hotelu s tím, že po cestě ještě někde naplníme žaludky. Před náma jde banda američanů s veitnamským průvodcem a ten je zrovna zatáhne do podniku - kam bychom se sami neodvážili. Říkáme si, že určitě ví co dělá a sám by si nic špatnýho nedal. Tripadvisor nálepku taky mají, tak to riskneme. Objednáme pivo a bún cha. Prostředí a čistota nic moc, tak hůlky aspoň intenzivně otřeme ubrousky a doufáme v sílu probiotik. Jídlo sice není tak dobrý jako včera, ale pořád to chutná dost dobře. Nacpaní a upocení se dopotácíme do hotelu, kde pokračuje rekonstrukční apokalypsa a sbíječky ze sebe dávaj všechno. Než se osprchujeme a vykopeme vem, trvá to asi hodinu a hlava se už třese do rytmu a mozek se snaží vyskočit a utéct někam do ticha. Jedeme taxíkem na vlakový nádraží a až cestou nás napadá, jestli nás řidič vůbec veze na to správný. Snažím se to cestou z něj dostat, jenže komunikace i za pomocí rukou je naprosto nemožná. Čas ještě máme, takže mu musíme věřit. Každopádně to trefil a my jdeme rovnou do vlaku. Ten už stojí na peróně, přestože do odjezdu zbývá ještě skoro hodina. Rozhlížíme se v našem lehátkovím kupé - připomíná doby dávno minulé, ale všechno vypadá čistě a bíle. Rozložíme věci a večerní snack na uklidnění. Do toho přijde průvodčí a ptá se, jestli chceme být v kupé sami a že jestli jo, tak za 200k nám to zařídí. V opačným případě nám tam možná šoupne spolunocležníka, kterej má přistoupit na příší stanici. Dává nám čas na rozmyšlenou, ale domluva je s ní těžká, protože anglicky toho zvladá míň než prvňák v horní dolní. Říkáme, že je nám to fuk. Kdyžtak to nějak pořešíme, až s ním fakt přijde. Vlak se rozjede a i přes rychlost max. 50km/h houpe a hází jak housenková dráha. Po těle mi není nejlíp a hádám, jesti půjde něco ven dřív horem nebo spodem. Nakonec naštěstí zůstane všechno na původním místě. Průvodčí se objeví znovu a s křečovitým úsměvem si řekne jen o peřinu a polštář pro přistoupivšího; platit prej nic nemusíme. Náhodou je ještě jedno kupé volný, což jsme taky tušili. Prostě jen špinavá hra na cizince. Zmizí a do rána se v kupé už nikdo neobjeví. Zalehneme, ale nedá se usnout a hlava bolí. V jednu ráno rezignuju a beru paralen a o několik dlouhých chvil později, houpání, vrzání a skřípání navzdory, nakonec usínám.