Na letišti jde všechno celkem hladce. Kontrola netrvá dlouho, komunistický úředník nic neříká, koukne na vízum, dá razítko do pasu a jsme ve Vietnamu. Vybereme 2.000.000 VND - multimilionářem snadno a rychle. Není zas tak o co stát, protože v přepočtu to jsou dva tisíce v českejch. Do foťáku se mám každopádně tvářit s vějířkem bankovek nadšeně a koneckonců to jsou tady slušný peníze. Mince mimochodem nemají, nosí různě ne/uspořádaný balíčky, ti šťastnější pak štosy bankovek.
Rozkoukáváme se a funkční wifi přijde vhod. Na záchodě se mně po smalltalku hned nesměle snaží nabídnout jeden chlapec svoje taxislužby. S díky ho odmítnu a nejradši bych mu dal pár dongů. Kéž by byli takhle otravní všichni. Simkarty se nám zdají předražený, tak jdeme rovnou hledat bus linky 86 do centra. (Taxi jsou totiž pro poseroutky, zatímco veřejnej bus je autentickej zážitek, že jo). Otravných taxi-naháněčů přibývá, ale obratně se prokličkujeme na zastávku, kde už je klid a čeká několik dalších lidí s batůžky a taky holky Francouzky co seděly vedle v letadle. Naskočíme do busu, kde je minimálně o 12°C míň než venku a jedeme asi hodinu za 30k za jednoho do centra. V autobusu celou dobu něco blekotá reprák vietnamsky i rádoby anglicky, rozumět každopádně není nic. Vystoupíme tam, kde to vypadá centrálně a jdeme intuitivně za tou francouzskou holčičí dvojkou. Provoz ještě není ve špičce, ale i tak je každé přejití silnice malá zkouška odvahy. Taktika pomlu se sunout skrz proud motorek na druhou stranu se zdá být nejlepší. Při čekání na ideální (méně nebezpečný) okamžik pro přechod se ptám holek kam jdou. Stroze odpoví, že neví kam a ani kde mají hotel. Prý jdou k jezeru a že je to možná tudy. Nemají ani mapu a nevypadají, že úplně ví co dělají, takže je pouštím z radaru. Telefon zřejmě mate druhá strana zeměkoule a městská zástavba, takže si dává s hledáním GPS signálu na čas. Jezero jsme ale našli záhy taky a podle mapy je to už jen kousek k našemu hotelu. Na recepci říkají, že pokoj bude až za hodinu, tak nám dají skvělý uvítací čaj a posadí nás v mini prostoru mezi vchodem a recepcí. Místem se tu obecně zrovna neplýtvá. Vypijeme čaj a než stačíme odložit batohy recepční už hlásí, že je pokoj připraven. Hodina je evidentně ve Vietnamu relativní pojem. Tím líp pro nás. Ubytujeme se a jdeme okouknout nejbližší okolí. Koupíme vodu a wantanový knedlík (vypadá v porovnání s ostatní nabídkou jako nejbezpečnější jídlo) a jdeme zpátky do hotelu na tři hodiny totálně vytuhnout. Jet lag naštestí nemáme, ale i tak se den o pět hodin natáhnul, takže spánek přijde vhod. S nabytou energií vyrážíme znovu do města. Hned koupíme simkarty - 160k za mesíční simku s 2GB dat denně(!) a pár minut volání. Na rohu stojí drobná vietnamka s kárkou naloženou ovocem. Janě se rozzáří oči a rovnou se učí smlouvat při kupování pár kusů většího druhu liči. Městem projdeme až k památníku literatury. Audioguide nás nudí, takže ho vypneme a projdeme několika bránami kolem jezírek na prostranství před chrám, kde právě skončila jakási abiturientská oslava. Jak moc jsou památky pompézní či historicky zasádní nedokážeme vůbec odhadnout. Oproti Evropě, kde má člověk srovnání, je všechno zcela odlišný. Hysterie z památek se tudíž nedostavuje, narozdíl od hladu. Najít místo, kde se dá bez obav najíst se zdá být poměrně výzvou. Přes tripadvisor vytipujeme restauraci a po chvíli hledání docela s úlevou usedáme ke stolu. Ceny pro nás v postatě standardní, tj. pro místní to bude hodně nóbl podnik. Objednáme pivo, bun cha a nejaký kurě s rýží. Jídlo chutná úžasně a obsluha je neskutečně milá a tváří se navíc tak, že by snesli i modrý z nebe a ještě u toho dělají psí oči. Než dojíme je sedm večer a venku skoro tma. Jdeme dál k mauzoleu Ho Chi Minha - frajer, kterej je na každý bankovce, sochu má na každym druhym náměstí a dotáhl to tady dál než kdejakej Miloš u nás. Přinejmenším si tu veřejnou adoraci dokázal ošéfovat, i po smrti. Jenže se nikam nedá moc dostat. 19.05. byl zřejmě státní svátek anbeo měl strejda Ho narozky. To usuzujeme podle velikánských rudožlutých transparentů, který jsou všude a nesou právě včerejší datum. U mauzolea stojí stráž a další borci v uniformách na nás posunkujou, že do parku se podívat opravdu nesmíme. Tak aspoň omrkneme pagodu na jednom sloupu ve tmě a jdeme na autobus. Tím (klasickým jezdícím mrazákem) se svezeme zpátky k jezeru, kde jsou silnice kolem uzavřený a všude je spousta lidí a krámků - ještě víc než normálně. Sháníme typický vietnamský spací pytle, abychom měli jistou aspoň něčeho trochu čistýho na příští noc do vlaku. Koupíme si každej jeden dvouspacák a oslavíme první den pivem z plechu na pouliční minižidličce u jezera a pak ještě jedním ze skla, naproti hotelu. Tiger ujde, Larue smrdí a chutná mírně jako zvratky, tak ho vyreklamujeme za jiný, který se dá pít. Pak už jen vyčůrat, vyčistit a spát.
