Před odjezdem

Kdo si tuhle dovolenou vybral a vymyslel je jasné. Ta stejná osoba se ujímá plánování a s nadšením tráví hodiny a hodiny sestavováním iteneráře. Já pokládám svůj souhlas se na tuhle cestu vydat za dostatečný přínos - přinejmenším zezačátku. Jenže někdo nakonec letenky, víza, navigaci na místě, záložní plán na přežití atd. pořešit musí, takže se nakonec zapojuju trochu taky. Před odletem tedy máme plán projet Vietnam od severu k jihu, pořešený očkování, hotel na první noc, jízdenku na vlak na další den a průvodce v Sa Pa. Zbytek se vyřeší ad hoc na místě. Musí.

19.05. Odlet

Balíme už pár dní předem, v pátek zdrháme dřív z práce, batohy a kočku do auta a jedeme do Mostu. Tam tygra necháme, rozloučíme se s prvníma rodičema. Do Prahy za těma druhýma a spát. Ráno musíme být na letišti. Rodiče nás odvezli, zpoždění hlášený žádný, pohoda. Ženská u rentgenu remcá, že máme moc velký sáčky na tekutiny. Hlavně že jsme pronesli nůž, repelent i jiný dost hořlavý substance. Za chvíli jsme v Paříži, kde je strašnej frmol. Letiště CDG je ultraveliký. Máme asi dvě hodiny na přestup, což je nakonec tak akorát. Ptáme se asi pěti lidí, ale nikdo pořádně neví, jak se dostat ke správnýmu teminálu. Značení otřesný, interaktivní mapy nepomáhají. Nakonec na třetí pokus najdeme místo odkud jezdí shuttle k terminálu 2E41M. Opět ověřeno - podívat se na plán letiště předem se vyplácí. Něco rychle sníme a vypijeme a šup do velikýho letadle do Hanoie. Letadlo je super. Máme pro sebe tři sedačky uprostřed. Jídlo i pití hodně nadprůměr, personál taktéž. Kinedryl funguje na spaní dost dobře, takže noc prospíme a ráno už jsme tu!

20.05. Hanoi

Na letišti jde všechno celkem hladce. Kontrola netrvá dlouho, komunistický úředník nic neříká, koukne na vízum, dá razítko do pasu a jsme ve Vietnamu. Vybereme 2.000.000 VND - multimilionářem snadno a rychle. Není zas tak o co stát, protože v přepočtu to jsou dva tisíce v českejch. Do foťáku se mám každopádně tvářit s vějířkem bankovek nadšeně a koneckonců to jsou tady slušný peníze. Mince mimochodem nemají, nosí různě ne/uspořádaný balíčky, ti šťastnější pak štosy bankovek.
Rozkoukáváme se a funkční wifi přijde vhod. Na záchodě se mně po smalltalku hned nesměle snaží nabídnout jeden chlapec svoje taxislužby. S díky ho odmítnu a nejradši bych mu dal pár dongů. Kéž by byli takhle otravní všichni. Simkarty se nám zdají předražený, tak jdeme rovnou hledat bus linky 86 do centra. (Taxi jsou totiž pro poseroutky, zatímco veřejnej bus je autentickej zážitek, že jo). Otravných taxi-naháněčů přibývá, ale obratně se prokličkujeme na zastávku, kde už je klid a čeká několik dalších lidí s batůžky a taky holky Francouzky co seděly vedle v letadle. Naskočíme do busu, kde je minimálně o 12°C míň než venku a jedeme asi hodinu za 30k za jednoho do centra. V autobusu celou dobu něco blekotá reprák vietnamsky i rádoby anglicky, rozumět každopádně není nic. Vystoupíme tam, kde to vypadá centrálně a jdeme intuitivně za tou francouzskou holčičí dvojkou. Provoz ještě není ve špičce, ale i tak je každé přejití silnice malá zkouška odvahy. Taktika pomlu se sunout skrz proud motorek na druhou stranu se zdá být nejlepší. Při čekání na ideální (méně nebezpečný) okamžik pro přechod se ptám holek kam jdou. Stroze odpoví, že neví kam a ani kde mají hotel. Prý jdou k jezeru a že je to možná tudy. Nemají ani mapu a nevypadají, že úplně ví co dělají, takže je pouštím z radaru. Telefon zřejmě mate druhá strana zeměkoule a městská zástavba, takže si dává s hledáním GPS signálu na čas. Jezero jsme ale našli záhy taky a podle mapy je to už jen kousek k našemu hotelu. Na recepci říkají, že pokoj bude až za hodinu, tak nám dají skvělý uvítací čaj a posadí nás v mini prostoru mezi vchodem a recepcí. Místem se tu obecně zrovna neplýtvá. Vypijeme čaj a než stačíme odložit batohy recepční už hlásí, že je pokoj připraven. Hodina je evidentně ve Vietnamu relativní pojem. Tím líp pro nás. Ubytujeme se a jdeme okouknout nejbližší okolí. Koupíme vodu a wantanový knedlík (vypadá v porovnání s ostatní nabídkou jako nejbezpečnější jídlo) a jdeme zpátky do hotelu na tři hodiny totálně vytuhnout. Jet lag naštestí nemáme, ale i tak se den o pět hodin natáhnul, takže spánek přijde vhod. S nabytou energií vyrážíme znovu do města. Hned koupíme simkarty - 160k za mesíční simku s 2GB dat denně(!) a pár minut volání. Na rohu stojí drobná vietnamka s kárkou naloženou ovocem. Janě se rozzáří oči a rovnou se učí smlouvat při kupování pár kusů většího druhu liči. Městem projdeme až k památníku literatury. Audioguide nás nudí, takže ho vypneme a projdeme několika bránami kolem jezírek na prostranství před chrám, kde právě skončila jakási abiturientská oslava. Jak moc jsou památky pompézní či historicky zasádní nedokážeme vůbec odhadnout. Oproti Evropě, kde má člověk srovnání, je všechno zcela odlišný. Hysterie z památek se tudíž nedostavuje, narozdíl od hladu. Najít místo, kde se dá bez obav najíst se zdá být poměrně výzvou. Přes tripadvisor vytipujeme restauraci a po chvíli hledání docela s úlevou usedáme ke stolu. Ceny pro nás v postatě standardní, tj. pro místní to bude hodně nóbl podnik. Objednáme pivo, bun cha a nejaký kurě s rýží. Jídlo chutná úžasně a obsluha je neskutečně milá a tváří se navíc tak, že by snesli i modrý z nebe a ještě u toho dělají psí oči. Než dojíme je sedm večer a venku skoro tma. Jdeme dál k mauzoleu Ho Chi Minha - frajer, kterej je na každý bankovce, sochu má na každym druhym náměstí a dotáhl to tady dál než kdejakej Miloš u nás. Přinejmenším si tu veřejnou adoraci dokázal ošéfovat, i po smrti. Jenže se nikam nedá moc dostat. 19.05. byl zřejmě státní svátek anbeo měl strejda Ho narozky. To usuzujeme podle velikánských rudožlutých transparentů, který jsou všude a nesou právě včerejší datum. U mauzolea stojí stráž a další borci v uniformách na nás posunkujou, že do parku se podívat opravdu nesmíme. Tak aspoň omrkneme pagodu na jednom sloupu ve tmě a jdeme na autobus. Tím (klasickým jezdícím mrazákem) se svezeme zpátky k jezeru, kde jsou silnice kolem uzavřený a všude je spousta lidí a krámků - ještě víc než normálně. Sháníme typický vietnamský spací pytle, abychom měli jistou aspoň něčeho trochu čistýho na příští noc do vlaku. Koupíme si každej jeden dvouspacák a oslavíme první den pivem z plechu na pouliční minižidličce u jezera a pak ještě jedním ze skla, naproti hotelu. Tiger ujde, Larue smrdí a chutná mírně jako zvratky, tak ho vyreklamujeme za jiný, který se dá pít. Pak už jen vyčůrat, vyčistit a spát.

21.05. Hanoi a nočním vlakem do Lao Cai

Budík na 08:15 máme nastavený úplně zbytečně. Od rána se hotelem rozléhá řev vietnamčíků a do toho hned ohlušující rachot sbíječky. Hlavní sezóna končí, takže se nejpíš pustili do rekonstrukce. Jdeme dolů na snídani - luxusní Phở bò a ovoce - a hoteliérka se s krčením ramen a úsměvem omlouvá za bordel. Nic s tím stejně dělat nemůžeme, tak jen řekneme, že je to v pohodě a jdeme se pomalu balit a chystat. Batohy necháváme na recepci a rovnou nám nabízí, že se večer můžeme osprchovat. Tušíme, že to přijde vhod. Jdeme zase k jezeru, do míst, kde je hodně obchodů a restaurací. Všechno působí jinak a ještě víc ujetě než v noci. Pokračujeme na červený most a želví chrám (nebo tak něco) na ostrůvku. Všecho si důkladně prohlídneme a vyfotíme, potom je náš záměr jet k budhistickýmu chrámu. Je to kus cesty, takže nejlepší volbou se zdá být autobus za 7 tisíc na hlavu. Hned u mostu stojí rikša a mě spontánně napadá použít jiný dopravní prostředek, bez funkce mrazení. Na mapce mu ukazuju kam chceme jet a ptám se na cenu. Vypálí na mě 300k, což mi přijde oproti 14 jako moc velký nepoměr. Říkam mu, že je to moc, že maximálně za kilo a mám se k odchodu. Obratem nabízí 250, ale mě se smlouvat nechce. Smůla, jdeme na bus. Po pár krocích je slyšet z dáli volání, ale něvenuju mu nejdřív pozornost. Až po chvíli mi dojde, že to je to borec od tříkolky a nabízí 200k. Kroutím hlavou, že ne, sorry jako, ale nechci. To se opakuje ještě dvakrát a s ušlou vzdáleností se teatrálnost stupňuje. 150 tisíc, nakonec "tak jo, za sto, Vlasto!" a chlapíkovi i tak svítí oči. Lepší kilo ve vietnamský kapse než nic a turista fuč. Uděláme teda otočku a jdeme zpátky k plechové limuzíně se šlapacím pohonem. Borec má kličkování v provozu v malíku a dupe do pedálů o sto péro. Místy je to i trochu do kopce, takže u řeky už odkejveme, že tady dobrý a necháme ho tam. Šťastnej jak blecha se stovákem v kapse. J se hned nechá ukecat obsluhou na smoothie a rázem sedíme na ulici před barem. Objednáme drinky z avokáda a manga a obsluze se snažím vysvětlit, ať to udělají bez ledu. Sice trochu divně koukají, ale chápou. A obratem přinesou welcome drink - s ledem. Protože zdroj ledu je nejistý, máme trochu strach a skleničky necháme radši stát. Bar je daleko za zády a co oči nevidí, to se do sklenice nedostane. Smoothie je luxusní i bez ledu a i bez pozdějších následků. Posilněni cukrem z ovoce jdeme obhlídnout nejdřív budhistický a pak taoistický chrám. Oboje zajímavý, jen se opět pochopit míru důležitosti staveb a míst je nemožný. Jdeme na další bus, abychom se dostali zhruba do míst, kde projíždí vlak těsně mezi domy - vidět na vlastní oči to, co jsme viděli doma v dokumentu. Má to být někde mezi nádražím a mostem, což je 2km úsek. Podle mapy vytipuju místo, kde by to mohlo být a jdeme tím směrem. Nikde se to tomu ovšem nepodobá. Ptáme se všude možně, ukazujeme fotky v mobilu, ale místní kroutí hlavama, že nic. Únava už nebezpečně stoupá a trpělivost klesá. Po kolejích, ze směru, kde by už to být prostě musí, přicháží jeden Francouz. Hned ho vyzpovídáme a že prý zrovna odtud přišel. Projít se to dá, ale tráva je spíš vyšší, kamení v ní a málem šlápnul na hada. A vlak, co prý skoro nejedí zrovna přisupěl do stanice, nám za zadkem. Takže nápad, jít v jeho stopách opačným směrem v rámci pudu sebezáchovy smetu z kolejí a rozhodnu se, že místo najdeme buď bezpečnějším způspobem nebo vúbec. Uděláme čelem vzad a cestou to ješte vezmeme přes nádražní hajzlíky, které nemají daleko k těm v počátečním dějství v Trainspottingu. Začíná toho být už trochu moc, takže beru mobil s mapou do jedný ruky, J do druhý a svižně jdeme směr koleje po silnici. Provoz, lidi, motorky, auta...blázinec všude. Nakonec se nám ono místo podaří najít. Procházíme po kolejích a je to ještě vetší úlet než všechno doposud. Některý domy jsou jako velký jako garáže v Evropě, jenže plechový mají všechno, nejen vrata. U kolejí dřepí babička a myje v lavoru nádobí. J k ní jde, pozdraví a dá jí 10k. Babi se rozzáří jako slunce a my mizíme z tohodle podivnýho pidikousku planety. Stáčíme to směrem k hotelu s tím, že po cestě ještě někde naplníme žaludky. Před náma jde banda američanů s veitnamským průvodcem a ten je zrovna zatáhne do podniku - kam bychom se sami neodvážili. Říkáme si, že určitě ví co dělá a sám by si nic špatnýho nedal. Tripadvisor nálepku taky mají, tak to riskneme. Objednáme pivo a bún cha. Prostředí a čistota nic moc, tak hůlky aspoň intenzivně otřeme ubrousky a doufáme v sílu probiotik. Jídlo sice není tak dobrý jako včera, ale pořád to chutná dost dobře. Nacpaní a upocení se dopotácíme do hotelu, kde pokračuje rekonstrukční apokalypsa a sbíječky ze sebe dávaj všechno. Než se osprchujeme a vykopeme vem, trvá to asi hodinu a hlava se už třese do rytmu a mozek se snaží vyskočit a utéct někam do ticha. Jedeme taxíkem na vlakový nádraží a až cestou nás napadá, jestli nás řidič vůbec veze na to správný. Snažím se to cestou z něj dostat, jenže komunikace i za pomocí rukou je naprosto nemožná. Čas ještě máme, takže mu musíme věřit. Každopádně to trefil a my jdeme rovnou do vlaku. Ten už stojí na peróně, přestože do odjezdu zbývá ještě skoro hodina. Rozhlížíme se v našem lehátkovím kupé - připomíná doby dávno minulé, ale všechno vypadá čistě a bíle. Rozložíme věci a večerní snack na uklidnění. Do toho přijde průvodčí a ptá se, jestli chceme být v kupé sami a že jestli jo, tak za 200k nám to zařídí. V opačným případě nám tam možná šoupne spolunocležníka, kterej má přistoupit na příší stanici. Dává nám čas na rozmyšlenou, ale domluva je s ní těžká, protože anglicky toho zvladá míň než prvňák v horní dolní. Říkáme, že je nám to fuk. Kdyžtak to nějak pořešíme, až s ním fakt přijde. Vlak se rozjede a i přes rychlost max. 50km/h houpe a hází jak housenková dráha. Po těle mi není nejlíp a hádám, jesti půjde něco ven dřív horem nebo spodem. Nakonec naštěstí zůstane všechno na původním místě. Průvodčí se objeví znovu a s křečovitým úsměvem si řekne jen o peřinu a polštář pro přistoupivšího; platit prej nic nemusíme. Náhodou je ještě jedno kupé volný, což jsme taky tušili. Prostě jen špinavá hra na cizince. Zmizí a do rána se v kupé už nikdo neobjeví. Zalehneme, ale nedá se usnout a hlava bolí. V jednu ráno rezignuju a beru paralen a o několik dlouhých chvil později, houpání, vrzání a skřípání navzdory, nakonec usínám.